3. část

„Zdravím vás pánové v tuto pozdní hodinu." řekl král. Všichni tři se uklonili. Velitel se naklonil ke králi a něco mu šeptal do ucha. Král tiše naslouchal, tu a tam přikývl. Po chvíli se na ně podíval.
„Kdo jste, co tu chcete? Upozorňuji vás, pokud mi nedostanu uspokojující odpověď, budu nucen podniknout jisté kroky." pravil král. První se uklonil Erik a pak pravil
„Mé jméno je Erik a jsem hraničářem, putujeme do Daiwi a v tomto městě jsme chtěli jen přenocovat."
„Já se jmenuji Valerius a jsem taktéž hraničářem. " řekl Valerius a uklonil se.
„Dobrá tedy. Daiwa, to je jen legenda. Nikdo jí ještě nenašel a v žádné mapě také není." řekl král.
„Daiwa není legenda, je to skutečné město tak jako toto. Jeho obyvatelé jsou z řad hraničářů. Na mapách není, protože je nezakreslitelná." vysvětlil Erik.
„Tak mi tedy řekněte, kde je." přikázal král.
„S prominutím vaše veličenstvo, ale to nemohu udělat, složil jsem slib." odmítl Erik. Král jen seděl a prohlížel si Erika.
„Chápu, tady kapitán vás odvede do domku, kde může přespat." řekl král. Z konce síně se ozvala rána a následně se místností rozlehly spěšné kroky. Kapitán prudce vstal. Doběhl tam jeden z vojáků.
„Kapitáne… už přicházejí." řekl zadýchaně.
„Omluvte mne vaše veličenstvo." řekl kapitán a vydal se rychlým tempem ke dveřím. Cestou tasil meč. Ještě zaslechli, jak kapitán udílí rozkazy mužům u dveří, aby je zavřeli a dobře hlídali. Pak už jen bouchli dveře.
„Promiňte veličenstvo, ale co se tu děje.?" otázal se Valerius.
„Už nějakou dobu, nás noc co noc navštěvují upíři a ukájejí si tu svůj hlad."řekl sklíčeně.
Valerius pohlédl na Erika a ten jen přikývl. Otočil se na podpatku a vydali se rychle ke dveřím. Když k nim dorazili, slyšeli křik lidí. Pak zabušili na dveře a ty se po chvíli otevřeli. Rychle vyšli ven. Na jasné noční obloze se zrcadlili hvězdy, které občas zakryli obrysy velikých ptáků. Valerius popadl luk a rovnou napjal tětivu. Jedno oko přivřel. Pak jen brnkla tětiva. Po pár vteřinách viděli, jak jeden z těch netvorů padá k zemi. Celým městem se nesl křik a nářek lidí. Valerius nečekal moc dlouho a napjal znovu tětivu. Tvor byl přímo nad ním. Luk opět brnkl. Ozval se skřek a pak dutá rána, když tvor dopadl pod schody. Luk hodil na záda a vytasil meč, rychle seběhl schody. Tam sebou v křečích škubal muž středního věku s netopýřími křídli. V tváři byla vidět bolest, ale na ústech měl radostný úsměv.
„Děkuji ti." řekl slabě, sotva otvíral rty, přestal sebou škubat. Tělo se rozpadlo v prach, zůstala před ním ležet jen kostra a trochu popela. Podíval se na nebe, tam kroužilo nespočet upírů. Meč vyměnil za luk. Na tětivu jako by hrál píseň, když pouštěl na nebe jeden šíp za druhým. Mnohokrát se netrefil, ale to mu nevadilo, přeci jen tu a tam se trefil. Netrvalo dlouho a rukou šátral nad prázdným toulcem. Něco zaklel. Vyšel po schodech nahoru k Erikovi, který tam stál s mečem v ruce.
„Za tebou!" vykřikl Erik a Valerius instinktivně sáhl na jílec svého meče a při otáčení ho vytasil. Náhodou se mu podařilo useknout upírovi při otočce hlavu. Valerius byl v šoku, ale pomalu couval k Erikovi. Zastavil se až u něj. Před nimi přistál jeden upír a za ním hned dva další, pak promluvil skřehotavým hlasem.
„Tohle byla tvoje osudová chyba, za to zaplatíš." sotva to dořekl, prudce se vznesl. Siluety na nebi se pomalu začali vzdalovat. Z města byl slyšet slabý radostný pokřik. Oba dva si uklidily meče. Pak Erik poklepal Valeriuse na ramenu.
„ Dobrá práce." řekl mu a na tváři měl úsměv. Když procházel ke dveřím, stráže na ně užasle koukaly. Otevřeli jim dveře, a když procházeli dovnitř, mírně se poklonili. Vstoupili a vyšli před krále. Když byli v půli cesty, zaslechli hlas kapitána a pak zřejmě hlas jednoho ze strážných, jak mu vzrušeně popisoval, co se dělo. Král seděl sklíčeně, dlaněmi si podpíral hlavu. Zastavili se u malého vojáka, který tam stál jako přikovaný. Kapitán kolem nich prošel a usedl na svoje místo, pak se naklonil ke králi a opět mu něco šeptal. Král seděl pořád dál bez hnutí, až když se velitel posadil rovně, prohlédl si znovu Erika a Valeriuse.
„Děkuju vám přátelé, jsme vašimi dlužníci. To je poprvé, co se nám je podařilo odehnat." řekl a v hlasu byla slyšet radost.
„Veličenstvo, myslím, že se zítra vrátí, nebyli nadšeni ze svých ztrát." řekl Erik a ve tváři měl vážný výraz.
„Nemysleme teď na to a radujme se z vítězství. Myslím, že budete unavení." odpověděl král
„Demethere, doprovoď tady pány do jejich komnat." promluvil na kapitána. Ten se zvedl, uklonil se. Naznačil Erikovi a Valeriusovi aby ho následovali. Ti se za ním vydali. Vyšli bočním vchodem na dvůr. Zdálo se, že ve městě už je opět ticho. Prošli do vchodu naproti. Pak Demether otevřel jedny dveře.
Pak se otočil a vydal se zpět.
„Dobrou noc." zvolal ještě do chodby. Oba vstoupili do pokoje. Dvě postele s nebesy dominovaly pokoji. Sotva ulehly, už spali.

3. část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek