Přátelé až do smrti

Mladý kapitán se vynořil ze zašedlého stanu.
Přes kroužkovou vestu prosvítá na rudé dlouhé košili růže s mečem vyšitá zlatou niti. V podpaždí nese stříbrnou helmu vpředu tvarovanou do vlčího obličeje. Na koženém opasku se mu houpal v kožené pochvě dlouhý meč s jílcem ozdobeným dvěma rubíny. Na levé noze měl nad vyšší koženou jezdeckou botou v pouzdře zahnutou dýku. Rozhlédl se na obě strany. Kaštanově hnědé, zarudlé oči svědčili o probděné noci. Několika dlouhými kroky prošel mezi pár stany, u kterých občas plápolal malý ohýnek, ke kamenným schodům na hradbu. Vzal schody po dvou. Za chvíli stál již nahoře, lehký letní vánek mu rozevlál dlouhé blonďaté vlasy. Znovu se rozhlédl. Na východě zrovna vycházelo slunce. Jeho paprsky pomalu vyháněli šero, které prozatím vládlo krajině. Zamířil si to rovnou na východní hradbu. Cestou minul několik hloučků stráží sedících u malých kamínek. Když viděli procházet kapitána, nevstávali, jen mu kývli na pozdrav hlavou. Nemuseli se bát, velitel věděl dobře, že konec léta provázejí ranní mrazy.
Když dorazil na své místo, zahleděl se jako vždy na tábor, který mu přidělili. Dole odpočívalo necelých sedm set mužů a hrstka žen. Tři stovky kopí a tři sta jezdců na koních. Všichni měli dvě věci společné, nebrání jen své domovy a svůj kraj, ale i jižní část kontinentu a tedy i několik jiných království. A v druhé řadě byli všichni unaveni z nekonečného bránění svých blízkých.
"Za chvíli se začnou probouzet první z nich." Pomyslel si. Za krátkou chvíli za ním přiběhne jeho první muž a oznámí mu, co se událo za poslední den. Využil tedy samoty a pohlédl na opačnou stranu. Slunce bylo již skoro celé. Na obzoru se mu rýsovala silueta další tvrzi. Jedna z mála věcí, která ho uklidňovala. Nejsou tu samy. Ne, že by měl strach, kdyby tu byli samy, ale měl spíše na mysli pomoc pro jeho armádu, kdyby přišla chvíle nouze. Ozvaly se kroky. Zůstal stát dál, s pohledem upřeným na slunce.

"Zdravím tě, Gabrieli." Řekl a mírně se pousmál.

"I já tebe Marku." Odpovídal s přátelským úsměvem.

"Co mi přinášíš za novinky?" zeptal se a otočil se na Gabriela, ruce složil za záda.

"V podstatě nic, co by stálo za řeč." Odpověděl klidně.

"Na jednu stranu jsem rád, žádné problémy a žádné starosti, na druhou stranu je to značně znepokojující. Víš o tom, že se místo zdejšího kapitána je prokleté, tedy alespoň to tvrdí někteří vojáci. A není divu, jsem sedmým kapitánem tohoto tábora za posledního půl cyklu."řekl tajemně Marek a zadíval se do tváře svého přítele.

"Nezlob se na mě, ale já na prokletí a podobné věci nevěřím." Řekl celkem skepticky.

" To i v celku …." Zarazil se uprostřed věty a zaposlouchal se. Vzduchem se nesl jakýsi křik. Zpozoroval, že většina mužů na hradbách už stojí a kontroluje situaci. I v táboře se začal šířit hluk. Někteří mladí vojáci na sebe začali zbrkle natahovat zbroj, ti starší jednali klidně, někteří vstaly a zapálili si dýmku či se jen smály nováčkům. Kapitán, se přestal kochat krajinou a rozeběhl se na severní hradbu.
Když se vyklonil, pod hradbou nestál nikdo. Dubová brána je zavřená. Pohlédl proto do dálky. Tam se hnala jakási postava na koni směrem k nim. Něco křičela, ale nebylo jí zatím rozumět. Když se přiblížila na pár set metrů, slova byli již srozumitelná

"Zpráva! Zpráva! Zpráva pro kapitána Marka Vallera…" Odkud si se vynořily dva cizí jezdci, jeden v ruce třímal meč a druhý kuš. Marek pohlédl na Gabriela, který stál dál a přihlížel podívané. Až teď si uvědomil, že po celou dobu měl na zádech luk, po těch několika dnech mu to přišla jako samozřejmost a tak to ani nevnímal.

"Gabrieli!" zakřičel z plných plic, Gabriel se otočil na něj "Sejmy je! Sejmy ty co ho pronásledují." Křičel dál, mezi tím již Gabriel bral do ruky luk a tasil šíp s modrými pery na konci. Dál to již nesledoval a naklonil se do tábora nad bránu, kde stála skupina ozbrojených mužů.

"Otevřete bránu! Hned otevřete bránu!" Křičel teď směrem k nim. Nejdříve stáli všichni jako zkamenělí, pak se vrhli k bráně. Marek se rukou zapřel o hradbu a pak se ladným seskokem ocitl za vojáky, kteří zrovna otvírali vrata. Dopadl do dřepu. Vstal, rukou uchopil jílec. Pootevřenými vraty proklouzl ven, v tu samou chvíli se v jezdci s kuší zabodl šíp. Kolem něj projel posel. Kousek před ním se proti němu řítil jezdec nepřátelské armády. Marek vytasil svůj meč a zastavil se. Když byl protivník před ním, udělal dva táhle pohyby mečem. Při prvním zaržal kůň a pak se z jeho tepny na krku vyřinula spousta krve, při druhém pohybu si přiklekl a svým mečem vykryl útok svého soka. Obě přední nohy koně se podlomily a jezdec přelétl přes hlavu umírajícího zvířete a dopadl na záda a kousek popojel. Nepřítel pomalu vstal. Marek rukou naznačil Gabrielovi, ať nestřílí. Pak oběma rukama uchopil meč. Voják se ohlédl na hradby, kde se mačkalo dost lučištníků na to, aby to zabilo malou jednotku. Bylo mu jasné, že tak jako tak zemře. Strhnul si helmu. Dlouhé rudé vlasy se rozevlály ve slabém větru. Pak vzal svůj meč. Vyšli proti sobě. Když byli na dosah, prvními údery zkřížily meče. Po dlouhé době Marek potřeboval umění, jež se učil několik let. Vzpomněl si i na svého dědu, který ho šerm vyučoval. Ještě několikrát si vyměnili údery v rychlém tempu. Pak se Marek několika pohyby vyrazil meč z ruky nepřítele. Ten obloukem prolétl prostor mezi bojovníky a skončil v nastavené ruce Marka. Muž s rudými vlasy byl nyní v naprostém v šoku. Ruce držel pořád tak, jako by svíral meč. Marek udělal krok vpřed a dlouhou sečnou ranou uťal soupeři hlavu. Ta se odkutálela kousek od těla, které dopadlo na zem. Z krku se začala řinout krev. Marek zabodnul meč nepřítele do země vedle těla a vydal se zpět k bráně. Na hradbě mezitím vypukla radost.

S mečem v ruce prošel až k muži, s vysokými jezdeckými boty, koženým kabátem a černým kloboukem se zeleným perem. Přes rameno měl přehozenou tašku. Muž se poklonil a smekl klobouk. "Zdravím Vás, můj pane. Jmenuji se Roland, jsem královský posel. Posílá mne král Celesisus." Řekl noblesně.
Marek se na se chladně podíval do očí kurýra. Několik vrásek v obličeji posla se prohloubilo. Pak kapitán pomalu pozdvihl meč. Po jeho čepeli stékala rudá krev. Posel byl rád, že může pohledem uhnout. I když ani toto nebyl příjemný pohled.

"Doufám, že neseš zprávu, pro kterou toto nebylo zbytečné." Řekl pomalu a potichu. Všechen jásot utichl, všichni směřovali pohledy na dva muže.

"Konám jen svou práci a povinnost." Řekl posel a z torny vytáhnul srolovaný pergamen s rudou pečetí. Znovu pohlédl na Marka, který tam stál bez hnutí, jen krev stekla až k jílci.

"Pokud nemáte žádnou zprávu k doručení, vydám se na cestu." Pokračoval posel.

"Ne, nepotřebuji předat žádnou zprávu." Odpověděl, dal si pravou ruku na srdce. Kurýr se jen poklonil a opět smeknul klobouk, pak došel ke svému koni a ladně se na něj vyhoupl.

"Nechť jsou Vám cesty více nakloněny, než doteď." Řekl kapitán Marek Valler. Kurýr popohnal koně a ten se vyrazil, hned za branou se dal do trysku. Marek se podíval na pečlivě srolovaný pergamen. Rozhlédl se, viděl mnoho pohledu upřených na jeho osobu.

"Lidi, zpět do práce." Zvolal. Chvíli se nic nedělo, ale potom se začali pomalu rozcházet. Z davu před ním se vymotal Gabriel, jeho luk už byl na zádech. Bez jediného slova oba zamířili ke schodům. Došli až na východní hradbu a oba se zahleděli k další pevnosti. Marek vytáhnul hadr a utřel s ním svůj meč, který následně uklidil.

                Rozlomil pečeť a rozvinul pergamen. Oči mu kmitaly ze strany na stranu, pak se zastavily. Stal jako zkamenělý, po krátkém okamžiku svitek upustil. Vítr ho odnesl přes hradbu, dál na zem. Gabriel se podíval starostlivě na svého velitele. Ten jen dál koukal na místo, kde ještě před chvílí držel zprávu.

"Co tě takto vyděsilo starý příteli?" zeptal se nakonec. Marek se na něj podíval, pronikavě do očí.

"O úplňku má přijít útok. Dvacet tisíc mužů." Řekl pochmůrně.

"Pamatuješ na naši přísahu, kterou jsme si daly kdysi dávno?" zeptal se Gabriel. Marek se podíval na východ.

"Pamatuji, dobře si ji pamatuji. Že vždy budeme bojovat dokonce, a že jeden druhého nikdy nezradíme." Řekl pevným hlasem a opět se podíval do Gabrielových očí.
V nich plál oheň.

"A pokud todle má být náš hořký konec, pak to bude konec s celou parádou." Řekl odhodlaně. Chvíli se chápavě dívaly do očí. Pak se Marek vydal rázným krokem. Postavil se nad bránu.

"Přátelé!" zakřičel z plných plic. Veškerý ruch utichl a všichni pohlédli směrem ke kapitánovy, někteří si i popošli kousek blíže. "Temnota! Temnota se chystá pohltit vaše blízké! Nesmíme si však zoufat, jsme pro ně pořád světlo v této temnotě a poslední naděje, jež mají. Musíte bojovat, bojovat do posledních sil, do poslední kapky krve. Pro všechno co je vám na tomto světě drahé! My se té temnotě postavíme a zvítězíme! Za vítězství!" vykřikl, zvedl ruce nad hlavu a po něm se ozvalo sborové zvolání: "Vítězství!"

"Tak se tedy připravte na bitvu!". V táboře opět nastal ruch, řinčení zbroje převládalo.

 

"Vojáci! Složili jste přísahu! Nyní je na čase, abyste ji splnili." Zakřičel jakýsi důstojník ve zdobném brnění. Marek právě vycházel ze svého stanu. Drátěná vesta mu zůstala, k ní přibyli chrániče stehen, kolenou a rukou. Nasadil si svou přilbu. Vyhoupl se na svého koně a vyjel před hradby, tam stála již vyrovnána jízda i kopí z jeho pevnosti. Stoupl si do čela jízdy. Pohlédl na východ. I tam již probíhalo řazení armády. Na západě už armáda mířila k nim, aby měli větší šance. Na severním horizontu se rýsoval černý obrys. Slunce pomalu zapadalo a šero se vracelo. Ozval se dupot, snad všichni muži se ohlédli. Z pevnosti vyklusaly dvě stovky lučištníků, jež fungovaly, jako stála posádka pevnosti.
Jako první běžel Gabriel. Na sobě koženou zbroj, dlouhý modrý plášť a na hlavě přilbu. Luk již neměl na zádech, ale držel ho v ruce. Zastavil se vedle Marka a povzbudivě se na něj usmál. Ten mu úsměv opětoval, i když v duchu viděl jasný konec světa tak jak ho známe. Zdálo se to jak věčnost, ale ve skutečnosti uteklo několik desítek minut. Mezitím na zem dopadaly poslední sluneční paprsky a začal pomalu vycházet měsíc v úplňku. Armády stály několik desítek metrů od sebe. Marek vytasil svůj meč zdvihnul ho nad hlavu.

"Za slávu!" a popohnal koně. Veškerá jízda ho napodobila, s bojovným řevem se hnala vstříc nepříteli. Jeho první linie sklonili svá dlouhá kopí. Koně se instinktivně snažili překážku přeskočit. Mnoha se to podařilo. Markův kůň ovšem nebyl mezi těmi, co přežili. Kopí se mu zabodlo hluboko do těla. Zastavil skoro na místě, Marek se však neudržel v sedle a přeletěl až mezi vojáky nepřítele. Ihned vstal a srovnal si helmu. Byl obklopen několika šermíři. Malý okamžik a jejich meče se začaly s hlasitými ranami střetávat ve vzduchu, až jiskry létaly. Odvážně se bránil výpadům nepřátel, dokonce stihl občas sám zaútočit. Nahoře v jeho zorném poli ho cosi upoutalo, neomylně poznal zápalně šípy snášející se vzduchem. Skočil na zem. Šípy dopadaly s hlasitým bubnováním o štíty či brnění. Když bubnovaní skončilo, rychle se postavil. Dva z nepřátel, jež ho zahrnovaly údery zmateně pobíhaly a snažili se uhasit své hořící oděvy. Nikdo na ně nebral ohled a souboj pokračoval dál. Nebyli to objekty co teď zaujalo citlivou pozornost Markuse. Tentokrát to byl zvuk, sotva slyšitelný, ale ten zvuk moc dobře znal. Na nic nečekal, chytil jednoho z nepřátel a svalil ho na sebe. Ten byl v šoku, toto opravdu nečekal. Pak se opět ozvalo bubnovaní. Jeho živý štít sebou několikrát škubl a pak se prohnul ve smrtelné křeči. Odvalil ho stranou a pak znovu vstal. Sevřel svůj meč a pustil se do souboje s dalším vojákem.

                Čas plynul, ještě několikrát se snesla salva do řad bojovníků. Párkrát narazil i na šíp s modrými pery. To ho přinutilo víc bojovat. Pak jim došla munice a vrhli se s meči do bojujícího davu.

                Bitva pokračovala. Gabriel se ocitl na dohled Marka. Gabriel bojoval s urostlým soupeřem. Dlouho ranou ho skolil k zemi. Marek se zrovna podival jak se Gabrielovi daří. Za Gabrielem se objevil další nepřítel. A jedno ranou do krku položil Gabriela k zemi.

"Nééé! Gabrieli!" křičel, avšak v hluku bitvy se to ztratilo. Marek přestal dávat pozor. Na zádech ucítil ostrou bolest, která vystřelila do celého těla. Pohlédl na hrudník, odkud se mu vynořilo ostří dlouhé šavle. Upustil svůj meč. Čas se téměř zastavil. Tak jak se čepel objevila, opět zmizela. Ruce přiložil na ránu. Spadl na kolena. Pohlédl na ruce, na nich jeho krev. Ještě jeden pohled na svého mrtvého přítele. Pak spadl na břicho. S pohledem upřeným na východ. Čas se vlekl, už neměl žádnou sílu se pohnout, rána jako by mu vysála všechnu sílu. Pohled se mu místy rozostřoval. Na východě se objevilo silné světlo. Nevěděl, jestli se mu to zdá, nebo to je skutečnost. Světlo se blížilo. Rozeznal již spoustu jezdců na koních. Zem se třásla. Těsně za prvním mužem jel další, jež třímal v ruce, dlouhou hůl, na jejím konci zářilo zlatavé světlo. Přiblížili se již tak blízko, že poznal vojáka v čele, hodně pomohla jeho zbroj.

"Perleťový… princ…naše spása…" pomyslel si. Pak zavřel oči. Vše utichlo.